Podzimní výlet na Hvozd a skalní hrad Oybin

Výlet na horu Hvozd v Lužických horách

Nástupní místo

Parkoviště Luftkurort Lückendorf (placené, 5 €/den). Auto možné nechat i na některém z neplacených lesních parkovišť podél silnice.
 

Popis treku

Hvozd – Hochwald (749 m) je pátým nejvyšším kopcem Lužických hor. Má dva vrcholy – přes jižní vede hranice s německou zemí Sasko a je na něm vyhlídková plošina a chata, na druhém stojí stará rozhledna a restaurace Hochwaldturmbaude. Z obou vrcholů jsou nádherné kruhové výhledy na česko-německo-polské trojmezí.

Nedaleko Hvozdu je na německé straně romantická zřícenina skalního hradu a opatství Oybin a skalní město. Nutno podotknout, že v sezoně je oblast hodně navštěvovaná a hlavně Oybin je vyhledávanou turistickou atrakcí. K výletu jsem si tedy raději vybrala mrazivý podzimní den a doufala jsem, že tu nepotkám tolik lidí jako v sezoně.

Auto nechávám na německé straně v obci Luftkurort Lückendorf. Jak už název naznačuje, jednalo se o tzv. vzdušné lázně, slunné místo na jižní straně Zittauer Gebirge (německý název pro Lužické hory). V 19. století sem jezdili lidé z měst na rekreaci a nadýchat se čerstvého vzduchu. Od parkoviště vychází několik turistických tras.

Značené jsou stejnými barvami jako na naší straně. Je mrazivé jasné ráno, teploměr ukazuje -6 stupňů a tak svižně vyrážím k Hvozdu. Ranní inverze se začíná rozpouštět, nade mnou je modré nebe a námrazou ojíněné stromy. Na rozcestí mezi oběma vrcholy je to necelá hodinka výstupu po lesních cestách.

Nejdříve se vydávám doprava na rozhlednu. Chata je v listopadu zavřená, ale dveře rozhledny se otevírají. Do kasičky můžete hodit 1,50 €, nebo 45 Kč a pak už stoupáte po 128 točitých schodech na vyhlídku. Nahoře krásné divadlo – slunce se prodírá přes polštáře inverzní mlhy, vrcholky okolních kopců jsou už bílé, ale údolí ještě září podzimními barvami.

Od Lückendorfu na východ jsou vidět Jizerky a Krkonoše, vystupuje hřeben Ještědu, dál na jih Ralsko a Bezděz, západně dokonalý kužel Klíče s Novým Borem u paty, severozápadně pak Jedlová a Luž, kterou bych z tohoto pohledu na nejvyšší vrchol Lužických hor netipovala. Výhled uzavírá východním směrem Oybin, město Zittau (Žitava) a mocně kouřící polská elektrárna Turow. Ohřívám se horkým čajem z termosky a nerušeně si užívám výhledy, od rána jsem ještě nikoho nepotkala.

Z rozhledny mířím na druhý vrchol, kde se momentálně přestavuje chata, ale vyhlídková plošina je otevřená. Z plošiny pak sestupuju kamenitou pěšinou po červené značce a po hranici mířím na Janské kameny. Vyhlídka, kam se lze dostat jen přes vedlejší chatu, je stejně jako chata zavřená a tak dál přímo po čáře, přes louky směrem na Oybin. Za asfaltkou se objevují první pískovcové skalky. Jsou v nich vyryté letopočty, značky a bohužel i jména hloupých. Klesám dolů mezi první domky Oybinu. Po Ritterweg – rytířské cestě přicházím ke hradu.

Mimo sezonu (listopad – duben) je hrad otevřen od 10 do 16 hodin, vstupné je 5 €. Naštěstí tu není moc lidí, zní němčina i čeština a i všechny nápisy jsou dvojjazyčné. Hrad a opatství je krásné, fotogenické. Na to, abyste ho celý prolezli, budete potřebovat minimálně hodinu a nastoupáte desítky schodů. Koho by zajímaly dějiny hradu, něco málo najde na konci v Zajímavostech.

V krátkosti jen zmíním, že ho založil ve 14. století český král Karel IV., opatství budovali stavitelé pražského chrámu sv. Víta, v 15. století hrad neúspěšně ho obléhali husité a jeho zkáza začala v 17.století zrušením kláštera reformačním hnutím. Kolem hradu vede ve skále vytesaná okružní trasa, bezpečně jištěná zábradlím. Nadšeně prolézám nádvoří, obdivuju vysoké klenby bývalého kláštera a působivý skalní hřbitov, obcházím hrad po úzkém chodníčku a prolézám skalními štěrbinami zpět ke hradní restauraci.

Hrad opouštím Ritterschlucht, uličkou vytesanou mezi skalními bloky. Za kostelem odbočuju doleva, míjím většinou zavřené obchůdky s občerstvením a suvenýry a mířím nahoru do kopce na skalku Scharfenstein. Půlhodinový výstup lesem, pár kovových žebříků a jsem nahoře. Shlížím dolů na Oybin a na českou stranu na Hrádek nad Nisou a větrníky za ním. Od Scharfensteinu jdu zpátky do Lückendorfu žlutou turistickou trasou. Mezi skalkami je tu ještě několik vyhlídek na Oybin a kopce severním směrem. Nejhezčí je asi Taube – kamenný holub sedící na skále. Poslední skalka Muschelsaal zase připomíná slepenec lastur, mušliček. Zpět na parkoviště v Lückendorfu už je to pak jen kousek přes louky dolů.

Náročnost

Lehký trek po značených turistických trasách. Převýšení na trase je více jak 500 metrů, takže se hodí lepší kondička. V sezóně hodně lidí.
 

Dostupnost vody

V létě turisticky atraktivní oblast - restaurace, občerstvení, cukrárna v Kurort Oybin, hlad, ani žízeň nehrozí. Mimo sezonu občerstvení v obci Oybin.
 

Možnosti přespání

Turistická oblast, ubytování bez problémů najdete na české i německé straně.
 

Vrcholy

Hvozd - Hochwald (749 m), kruhové výhledy na Lužické hory, Jizerky, Krkonoše a Ještěd.
 

Nebezpečí

Běžná turistika, nebezpečí nehrozí. Dobře zajištěna je i skalní zřícenina hradu Oybin.
 

Jídlo

Možnosti občerstvení po cestě - chaty na Hvozdu, v Oybinu restaurace, občerstvení, kavárny.
 

Zajímavosti

Hrad a opatství Oybin (Wikipedie „Oybin hrad“) - první doložené osídlení skalního masivu je z doby bronzové (11.-12. století před Kristem). Hrad ležel na obchodní stezce mezi českými zeměmi a Saskem a někdy ho ovládli i loupeživí rytíři. Ve 13. a 14. století byl hrad poprvé opevněn a využíván na ochranu obchodní cesty. Od roku 1346 náležel pod českou korunu. V roce 1364 nechal Karel IV. vybudovat císařský dům, který využíval jako odpočinkové sídlo.

V roce 1366 začala stavba gotického kostela a celestýnského opatství, ve spolupráci s pražskou dílnou Petra Parléře, která vybudovala i pražský chrám sv. Víta. Během husitských válek byl hrad dvakrát neúspěšně obléhán. Oybin byl od té doby považován za nedobytný a král do něj nechal převézt část svatovítského pokladu. Hrad byl až do druhé poloviny 16. století rozšiřován. V důsledku reformace (rozkol v katolické církvi, vznik protestantských hnutí) byl klášter zrušen a tím začal postupný úpadek.

V roce 1577 udeřil do kostela blesk a hrad vyhořel. K dalšímu poškození došlo při zřícení skály v 18. století. Začátkem 19. století byl hrad znovuobjeven, zbaven suti a částečně opraven. Místo se stalo populární mezi romantickými malíři a po zavedení žitavské úzkokolejky sem začali proudit lázeňští hosté a turisté. V současné době navštíví Oybin ročně až 100 000 turistů, konají se tu komentované prohlídky a historické slavnosti.