Třídenní přechod hřebene Velké Fatry

Netradiční přechod hřebene Velké Fatry

Nástupní místo

Trek začíná na nádraží v Ružomberku, kam jsme přijeli vlakem LE ze směru Praha - Košice. Ono je samozřejmě jedno, jestli přijedete Pendolínem nebo plečkou Čmelákov - Včelná, hlavní je, dostat se do Ružomberku. Pokud jedete autem, tak město skýtá spoustu možností, kde nechat káru (třeba na nádraží), ovšem naše túra není okružní a pokud nemáte známého, který vás nabere na druhém konci Fatry, tak potom se jedná bude jednat o poměrně útrpnou trasu tam a zpět, ale už se staly i divnější věci. Auto nechte doma, jeďte vlakem, podporujte byznys český a slovenský dopravců, to kafe zadarmo ve vlaku se samo nerozdá. Nejjednodušší bude nasednout na vlak, ideálně na páteřní trati Praha - Košice (či Humenné, záleží na dopravci), ten vás vyhodí rovnou v Ružomberku.
 

Popis treku

1. den

Po výstupu z vlaku se vymotáme přes řeku na náměstí A. Hlinku a odtud pokračujeme po modré turistické značce až na rozcestník Vlkolínské lúky. A protože už se stmívalo tak jsme založili bivak respektive rozdělali stan, protože v přístřešku byly odpadky a v odpadcích si lebedila nějaká havěť. Jídlo jsme ukryli do lesa na větev stromu, která byla zhruba ve výšce 2 metry. Ne že by to nějakého macka odradilo, ale spát s jídlem pod hlavou a probrat se s čenichem u halvy asi nechce nikdo z nás.
 

2. den

Z Vlkolínské lúky vyrážíme brzo ráno kousek po žluté turistické značce obcházíme Mini-zoo Sidorovo, pak následně na chvíli sejdeme z cesty a napojíme se na zelenou značku, pokračujeme po zpevněné cestě až na rozcestník Vtáčník sedlo. Dále po zelené přes Vyšné a Nižné Šiprúnské sedlo (místo na bivak se nachází pár metrů napravo od stezky - salaš). Pokračujeme dále až na Smrekovicu, zde potkáváme první pár. Celá tato trasa (Vlkolínec  - Smrekovice) je také vhodná pro jízdu na horském kole, souběžně totiž vede i cyklotrasa 2418.

Dále po zelené značce podél Tanečnice až do rozcestníku Severné rakytovské sedlo. Zde jsme si udělali malou zastávku na nabrání sil. Zde nás taky zastihla bouřka, což mělo za následek zvýšení efektivity a úsilí o překonání hřebene do Jižného Rakytovského sedla v rekordním čase. Hřeben je totiž krásně exponovaný a pokud není mlha a oblačnost, jsou z něj krásné výhledy do okolí. Scházíme dolů a odpočíváme v malé skalní soutěsce, kde se krčí  další dvojice turistů směřujících opačným směrem. Píšeme na chatu, zda mají na dnešek volno. Nemají. No nevadí, i tak tam jdeme, minimálně na polívku a pivo. Na Smrekovici nás poslali k šípkům, tak si táhneme frustraci až na Borišov.

Pokračujeme dále po zelené a v sedle Ploskej dáváme další pauzu a záda nás začínají už tak nějak táhnout. Obcházíme Ploskou a scházíme dolů na rozcestí Nad Studeným a posledních 40 výškových metrů k chatě je doslova nekonečných. Přicházíme do chaty a zjišťujeme, že poslední volné místo je na podleze vedle krbu, hned vedle odložených, promoklých boty. Shazujeme batohy a mokré bundy a bereme posledního fleka, který se uvolnil na nejmenší židličce, co tam byla. Popíjíme pivko a jen se na sebe tak průhledně díváme. Déšť, vítr a 3 500 m celkového stoupání a klesání na 24 km trasy s 15 kily na zádech nás slušně načaly. Dáváme se do řeči s lidma a popíjíme další pivka.

Večer se Majkl snaží něco zahrát na kytaru, co visí ze stropu, no na 3 struny se hraje celkem těžko, ale to by nebyl Majkl, kdyby to aspoň nezkusil. Čekáme, až se poslední neúnavní hosté odeberou na kutě do noclehárny a my se pomalu skládáme na zem. Za poplatek 5 eček nás totiž sličné děvy pracující v kuchyni místního, životem ošlehaného, chataře nechaly si zmenežovat naši vlastní ložnici na zemi jídelny. V ten moment přichází samotný Herodes a v podnapilém stavu se nás snaží z chaty vykopat. Slušně mu říkáme, že jsme se s děvčaty dohodly na noclehu tady na zemi. Posloucháme směs hlášek a nespecifické opilé slovenštiny a pak dostáváme kárání o tom , jak se slušně chovat. Přikyvujeme a slibujeme, že se to už nebude opakovat, a že už nás tu ráno neuvidí. Pod příslibem, že ráno tu nenajde nic než uklizené stoly, se všichni tři ukládáme na kutě. Noc je krátká a uprděná, za rohem totiž spí další dva punkeři, kterých si rázovitý chatař vůbec nevšiml.
 

3. den

Ráno se z chaty odebíráme celkem brzy, abychom dostáli svého slibu, potkáváme děvčice, loučíme se a vyrážíme zase zpět po modré značce směr Ploská. Vrchol obcházíme zprava (nutno dodat, že zpětně mě trochu mrzí, že jsme nešli přes vrchol) po vrstevnici. Cesta ubíhá rychle a svižně. Aby ne, je teprve ráno. Na rozcestí Chyžky potkáváme stádo ovcí. Snídáme a já málem padám z ultra malého, ale poměrně strmého kopečka, který je rozbitý erozí a pod nohama se trochu sype.

Procházíme lesem a slunce začíná pálit. Pokračujeme dále po teď už červené značce na rozcestí Koniarky. 160 metrů převýšení na Suchý vrch je celkem slušná zahřívačka. Docházím asi s 5 minutovým zpožděním, od rána je na mě řada se stanem a ten mi dává zabrat. Ze Suchého vrchu je krásný výhled na vrchol Nízkých Tater - Veľká Chochuľa (1 753 m n.m.) a také na nejvyšší bod Velké Fatry - Ostredok 1 596 m n. m. Cesta k němu je dlouhá cca 1,5 km a vrchol už dotahujete očima. Avšak Ostredok má dva a ten vyšší je ten dále. Zde si dopřejeme zasloužený odpočinek. Malé filosofické okénko k dosažení nejvyššího vrcholu treku. Trek pro nás sice ještě neskončil, ještě nás čeká nějaký ten kiláček, než budeme moct sundat botky a pofoukat si bolavé nožky, ale spočinout na chvíli na nejvyšším místě naší trasy je takový jakýsi uspokojující pocit, skoro srovnatelný ne-li i více silný než doražení do samotného cíle.

Máme chvíli na to vstřebat vše co se nám za posledních více jak 24 hodin odehrálo a co vše předcházelo tomu, abychom tu teď mohli stát a nechat vítr jen tak nám olizovat tváře a otlačená ramena. Jestli někdo s sebou nosí vrcholového piváka, tak teď je ten správný moment ho otevřít. Z vrcholu scházíme a procházíme horskou loukou, kde tráva tvoří krásný hustý koberec a olizuje nám kotníky. Poslední mírné stoupání na vrchol Križná a od teď už půjde cesta jen a jen dolů. Dostavuje se jakýsi pocit euforie a úlevy, přece jen těch kopců pár bylo a s každým kilem navíc na zádech je každý kilásek těžší a těžší, avšak s pocitem euforie se dostavuje i pocit jakéhosi zklamání nebo spíše smutku, protože ať už je to tak či ne, jakmile začneme rapidne scházet dolů, tak víme, že vše se blíží pomalu ale jistě ke konci. Zastavujeme ještě na jednu poslední zastávku v trávě a koukáme na úbočí Malé Križné jak se pasou ovce a jen tak si užíváme ten klid a společně strávený čas. Majkl se pak zase vrací zpět do světa, na Zéland, já se vracím zpět do Brna. Každý jsme měli a máme rozdílné životy, ale zde na ty 2 a 1/2 dne jsme si namočili nohy a kůže úplně stejně. Stejně nám bylo, když jsme se dostali do křížku s najebaným chatařem, když jsme s dlouhým nosem, žízní na pivo a prázdným žaludkem odcházeli ze Smrekovice, když nám udeřil blesk za prdelí poblíž Rakytova.

Jdeme mírným a příjemným svahem dolů a fotíme si ikonickou skálu známou pro Velkou Fatru - Kráľova skala (1 377 m n.m.) a posloucháme, jak krávám zvoní zvonce. Docházíme na Kráľovu studňu, doplňujeme vodu a vyrážíme na posledních 11 kilometrů na úmornou, táhlou a nepříjemnou asfaltovou cestu, která se používá pro těžbu dřeva, takže zde nenarazíte na žádné osobní auto natož autobus (který jezdí na Kráľovu studňu dopravovat postarší a lenivější turisty). Od toho slouží cesta vedle po zelené tur. zn. z Kráľova studňa do Horný Harmanec. Po nějakých zhruba 3 hodinách, kdy jsme sešli více jak 1 000 výškových metrů, se dostáváme na autobusovou zastávku Dolný Harmanec - Jednota. Naproti se nachází nějaká knajpa a protože máme asi necelou hodinku do odjezdu autobusu, jdeme na jedno. Majkl si dá nealko a já už začínám zapíjet žal nějakou slabou jedenáctkou. Na zastávce sundáváme boty a začínáme "počítat škody". Nohy jsou nějaké bílé, vlhké, smrdí a bolí. Měníme ponožky a trika a nastupujeme na bus směr Bánská Bystrica. Tam kupujeme lístky na vlak do Ostravy. Majk zůstává ještě pár dní v Ostravě a já mířím do Brna. V Ostravě se naše cesty zase rozdělí a jen bůh ví, kdy se zase spojí.

PS: Tímto bych chtěl Majklovi poděkovat za fotky, které jsem použil do treku a za celý trek jako takový. Díky :)
 

Náročnost

Jedná se o 2 dny pohybu v horském prostředí, kdy stoupáte a klesáte z jednoho kopce na druhý. Někdy málo, někdy moc a pokud si nesete vše na zádech (spacák, stan a karimatku + nějaké to jídlo, pití voda, oblečení, buřty, piáno, žehlicí prkno a smlouvu na hypotéku), tak to na zádech ucítíte poměrně brzy, pokud to není váš denní chléb. A pak ještě jednou tolik další den. Takže jedná se o celkem těžkou túru, ale ne zase tak, aby se na to průměrně zdatný jedinec musel nějak zvláště připravovat. Ovšem procházka medláneckými kopci to taky není.

Většina cesty vede po horských lukách a turistických stezkách po hřebeni (až na krátké vymotání se z města na začátku a závěrečný pochoďák po asfaltu na konci), nebo vedle něj. Je to pohyb v průměrné nadmořské výšce kolem 1 400 metrů, takže se zde nenachází skoro žádné kamenité pasáže nebo úseky. Co se týče prudkých svahů, tak na Fatře, co se vertikály týče, toho moc nezažijete. Jediné prudší místo, nebo spíše než prudší by byl lepší výraz záhadné a v mlze a mracích zdá se býti otevřené, je ze Severného Rykytovského sedla na Rakytov. Ale my to šli za 100% oblačnosti, mlhy, deště a bouřky - to člověku zkreslí vjemy panečku.

Nejnáročnější pasáž na treku může být pro každého jinde. Pro mě/nás osobně to byly poslední metry na chatu pod Borišovom, kde jsme už na kost promoklí, hladoví a vyčerpaní po cca 25 km a 2 500 výškových metrech v nohách, nakonec složily hlavy na stoly a spali a spali a spali. A pak druhý den (resp třetí den) kdy jsme scházeli z Kráľovy Studňe po asfaltce dolů do Dolného Harmance, ta asfaltka je stejně přísná, jako cesta na Popradské pleso ze stejnojmenné zastávky TEŽ (dlouhá, táhlá, asfaltová - to je velký rozdíl oproti horským lukám). Druhý den treku jsme absolvovali kompletně za deště. Cesta za mokra nebezpečná není, ale při velké vlhkosti, mracích a dešti se silným větrem, je to trochu horší na orientaci. Značky jsou občas rafinovaně skryté až v houštinách či stromech a k tomu otočené opačným směrem, ale v dnešní době mobilní technologií není moc co řešit. Pokud vás váš čtyřnohý přítel doprovází na všech vašich trecích, tak tento nebude výjimkou.

Trasa je vhodná pro psy. Respektive nevím o žádných omezeních, která by to znemožňovala. Nicméně nacházíte se v národním parku, takže uklízení, nebo alespoň odklízení po svém psu bude na místě, minimálně ze samotné stezky. Převýšení je poměrně velké, trek je dlouhý, spaní je taky takové pofidérní, pokud není zajištěno předem na chatě (a asi uznáte, že sdílet narvanou noclehárnu s malým dítětem, není asi ani pro to dítě, ani pro ty rodiče a ani pro ty ostatní lidi úplně příjemné. Nehledě na to, že pokud se chatař napije jak stoka, tak vás klidně může vyhodit, je to rebel!), počasí se může změnit. Nevím, co za rodiče by na takový trek vzalo malé mimčo/batole.
 

Vybavení

Na túru bych doporučil dobrou pevnou, ale hlavně pohodlnou a rozchozenou obuv. Kotníkovými boty rozhodně nic nezkazíte, ale ani ty nižší trekové nejsou k zahození, a i v trailových by se to dalo zvládnout taky. Nám pršelo celý druhý den, takže možná bych uvítal i rezervní pár suchých bot (stačily by právě ty trailovky, jsou menší a o dost lehčí, takže neváží tolik, co sloní mládě po obědě a nestrhají vám záda), protože přes noc rozhodně vyschnout nestihnou. Trekové hole podle preferencí, my to šli bez nich. Nepromokavou bundu, vhodné oblečení na 2 a 1/2 dne (možná pak jedno čisté triko a ponožky navíc do vlaku, pokud byste chtěli navazovat nějako sociální vazby), čelovku a zezadu na bágl (pokud už ho sám batoh nemá) nějaký reflexní prvek, část cesty se jde po silnici v lese a je dobré být viděn. Nepodceňoval bych ani to, že se jedná o pohoří s max výškou 1 596 m n.m. a přibalil si jednu vrstvu teplého oblečení navíc (podvlíkačky a nějaké to thermo triko bych tehdy fakt ocenil), ten déšť a vítr dokážou divy. Opalovací krém, ochranu proti slunci (čepice, šátek) a brýle, třetí den zase pro změnu peklo, takže jsme si hezky spálily obličeje a ruce.  
 

Dostupnost vody

S vodou to na treku není vůbec špatné, ale taky asi záleží na ročním období a suchu. Po cestě je velká spousta studánek a pramenů, s kvalitou bych asi moc nepolemizoval, prostě prameny v národním parku. Pro začátek jsme si s sebou vzali něco přes 2 litry vody. Ovšem nutno počítat, že i na nějakou drobnou a nutnou hygienu něco málo padne, takže vodu budete doplňovat. Voda se dá doplnit v kdejaké knajpě v Ružomberku a pak cestou na Vlkolínské lúky je něco přes 8 pramenů/studánek (kvalitu ani stav jsme nezjišťovali, říká to pouze mapa).

Od Vlkolínských luk to je pak něco kolem 20ti pramenů, z toho podle mapy přímo jeden zdroj pitné vody (Při cestě na Ploskou ze Sedla Ploskej poblíž zelené turistické značky), takže nouze o doplnění by nastat neměla. Filtrování nechám na uvážení každého jedince. Pak se dá dočepovat voda na Smrekovici, tam je i horský hotel Granit a pak na chatě pod Borišovom. Další možnost dočepovat vodu je pak až Kráľova studňa a to je už poslední zastávka na cestě dolů do dědiny Dolný Harmanec.
 

Možnosti přespání

První noc jsme, vzhledem k tomu, že jsme přijeli ve 20:00 do Ružomberku, jen rychle došli na Vlkolínské lúky a tam si chtěli vedle/pod turistickým přístřeškem rozdělat bivak. Žel bohu tam nějaký chytrák v dobré víře nabouchal igelitový sáček na odpadky a tak se z přístřešku stalo smetiště. Takže jsme rozdělali stan hned vedle přístřešku, protože začalo lehce poprchávat. Jídlo doporučuju dát do tašek a ty zavěsit někam na strom dobrých 100-200 metrů od stanu, kvůli zvědavým a hladovým medvědům. Opatrnosti není nikdy dost a asi se člověk nechce večer dohadovat s mackem o ten turistický salám a vysvětlovat mu z poza jeho tlamy, že se nechce dělit. Nicméně v mapě je vyznačeno několik míst na bivakování. Jen bych zdůraznil, že bivak v národním parku znamená, že když už nemohu pokračovat, tak to zakempím na místě tomu určeném (viz mapa) a snažím se udělat co nejmenší škody.

Stanování jako takové není povoleno. My měli stan jen pro případ deště nebo silného větru, jinak byl plán to večer vždy zakempit na vyznačeném místě (salaš, tur. přístřešek, chata). U Salaší je dobré, že krom ochrany před deštěm a větrem tam občas bývá i nějaké opotřebované vybavení jako matrac či nějaká primitivní kamna , pec nebo hodně punková kuchyň (Salaš pod Suchým nebo pod Ploskou). Nevýhodou bývá, že jsou dost často plné (kupodivu další trekaři měli naprosto stejný plán, světě div se), okupované poláky (nic proti polákům, ale ti mají ve zvyku si plést salaše s kempy) nebo krysami, či jinou havětí, která se chce, stejně jako vy, jen někde ukrýt. Okolo chaty jsou celkem 3 salaše, takže v případě naprostého katastrofického scénáře ještě pořád je možnost kam schovat večer hlavu. Nejlepší možností, kde legálně složit hlavu, nesdílet spacák se šťurem nebo se hádat s mackem o jídlo je Chata pod Borišovom. Malá ale útulná s dost svérázným chatařem. Doporučuji udělat rezervaci předem a to i s několika týdenním předstihem, jinak se vám stane, že vás v lepším případě nechají spát na zemi v jídelně, v horším vás pošlou ven (tam si za 1-2 Eur můžete rozdělat stan, ovšem po dohodě s chatařem, bez jeho souhlasu bych si to nelejznul) v tom nejhorším úplně do pryč (obzvláště, pokud přijdete nadrzo na chatu ve 4 odpoledne a čekáte až do večera).
 

Vrcholy

Vrcholů je habaděj. Za jedny z nejhezčích bych zmínil Rakytov, Ploská 1 532 m n. m. (Borišov 1 509 m n. m., i když tam naše trase nevede, ti zdatní si můžou udělat malou zacházku), Suchý vrch, Osterdok 1 596 m n. m. (nejvyšší vrchol Velké Fatry) a Krížna 1 574 m n. m. Za jasného počasí jsou vidět Nízké Tatry, ty jsou hnedka za "rohem" a Vysoké Tatry. Na druhé straně pak Malá Lúčanská Fatra. Ze všech vrcholů jsou krásné výhledy do okolí i dále, avšak na trase není žádná oficiální vyhlídka nebo rozhledna.  
 

Nebezpečí

O medvědech tu už padlo nebo padne nějaké to slovo, ale my žádného nepotkali, ale to neznamená, že jejich přítomnost není vidět. Čerstvě odřená kůra ze stromů je jasný znak toho, že zde byl a nebo se blízko nachází nějaká ta šelma. Medvěd je obecně dost plaché stvoření, takže pokud půjdete ve dvou a budete se  bavit (rozuměj, bude vás slyšet, ale ne až do Ružomberka jo?), tak se vám vyhne. Větší problém můžou dělat možná mláďata, která až tak plachá nejsou a je lepší se jim vyhnout - vzít nohy na ramena (viz foto). Další možným nebezpečím můžou být vlci nebo kanci. Taky jsme žádného neviděli, ale rozrytá zem, kterou jsme viděli na některých místech rozhodně nebyla od traktoru. V případě zimního treku se může i stát, že někteří medvědi nemusí spát, protože může být bohatý rok na bukvice a na těch si medvídci rádi pochutnají - více info zde.   
 

Jídlo

Na tento 2 a 1/2 denní trek je zapotřebí nést si jídlo s sebou, protože míst, kde se najíst je pomálu, konkrétně 3. Hotel Granit na Smrekovici, ale tam se nám nepovedlo se dostat, uzavřená společnost, takže bych si předem ověřil, zda budou mít otevřeno a zda i pro veřejnost. Dalším místem, kde se dá nadlábnout a dobře, je Chata pod Borišovom. Boží plněné knedlíky, pro vege měli i zeleninový salát. Pivko, čaj, prostě spoko zastávka. No a posledním místem, kde se dá - hypoteticky - najíst, je Kráľova studňa. Bylo tam ale ovšem tolik lidí, že jsme to vzdali, dočepovali vodu a valili do doliny na bus. Na jídlo jsem měl nějaké oříšky, sušené maso, tyčinky a čokolády, což se ukázalo jako dost nevhodný sortiment. Výdej je velmi velký a člověk potřebuje dostat do sebe velké množství energie. Jenže se taky potřebuje najíst, mít plný pupík. To se ukázalo jako velká chyba. Energie sice byla, nebylo ji na rozdávání, ale vystačilo by to, jenže hlad a prázdno v pajšlu udělá s morálem člověka hodně.

Takže za sebe bych doporučil, klidně ty oříšky, tyčinky a i to sušené maso, ale je to spíše strava, kterou člověk využije, když je na cestě - on the go - šlape kopec a žmoulá to sušené maso. Když je večer a nebo ráno, člověk má na vše klid, potřebuje do sebe dostat nějakou hmotu. Vezměte si vařič a uvařte si čaj, protože ten vám asi celou dobu teplý nevydrží, a asi vám nevydrží ani jeho zásoby. Pokud má být chladněji, je to skvělá vzpruha. Doporučil bych taky nějaký travellunch, sušenou bramborovou kaši, polévky ze sáčku jsou fajn, sušená strava je ideální, moc neváží a po přidání vody je to slušný zdroj energie a tepla. Nejedná se o nějaký dlouhý trek, kde je zapotřebí vážit kde jaký gram, počítat kalorie a výdej, ale je dobré si uvědomit, že první a poslední možnost, kde se najíst nejsou úplně tutové, a Chata pod Borišeovem je přece jen na půli cesty. Takže je lepší se o jídlo s někým rozdělit, vzít váhu napůl (když někdo bere stan) a mít toho raději o něco víc, než o něco méně. Sníst se to dá vždy a tím si ulehčíme váhu. Rozhodně nedoporučuji si brát jablka či skývu chleba. Jsou to těžké a objemné věci a vaše záda zapláčou.    
 

Zajímavosti

Celou dobu se nacházíme v národním parku, takže je nutné a ohleduplné dodržovat návštěvní řád, chovat se slušně tiše a obecně podle nejlepšího vědomí a svědomí. Trek je možné jít mnoha způsoby. Asi nejznámější a nejchozenější je cesta z obce Lubochňa přímo na červenou a po hřebenu přes Kľak (1394 m.n.m.) až na Borišov a odtud se naše cesty spojují a pokračují pospolu až na Križnou, kde se vydáme na východ, na opačnou stranu do Donoval. Případně do Turčianských Teplic. My jsme ale chtěli jít jinou trasou, která není tak rušná (za celou cestu až na Borišov jsme potkali 5 lidí) a hlavně ukáže nám Velkou Fatru zase z trochu jiného úhlu.