Výstup na střechu světa- Chimborazo

Třídenní trek na sopku Chimborazo v Ekvádoru

Nástupní místo

Úpatí sopky z jihovýchodu, na silnici vedoucí z města Riobamba. Nejlepší způsob dopravy jetaxíkem z Riobamby k vstupu do národního parku.
 

Popis treku

1. den

Nejprve absolvujeme aklimatizační výstupy: po příletu do Quita vylezeme na kopec Rucu Pichincha, který nabízí krásný výhled na město i sopku Cotopaxi, kolem krásná flóra. Dá se uspíšit lanovkou a pak vrchol 4 696 m  n.m. za nějaké 3-4 hodiny. Dále obejdeme nádhernou sopečnou lagunu Quilotoa, vrchoky kráteru se pohybují též kolem 4 tis.

 

2. den

Dojedeme do Riobamby busem, nacházíme taxíka pick-upa, který nás má ochotně zavést až na chatu pod Chimborazo. Dojíždíme k bráně národního parku...vjezd zavřen. Objevuje se správce s tím, že pouze do 16 hod, je 17:30 a z principu nás nepustí.

Následuje asi 1/2 hodinová složitá anglicko-španělsko-italská domluva, kde ve snaze jej oblomit, neúspěšně. Dovolí nám zůstat a přespat na bráně a pokračovat ráno. No co se dá dělat. Odměnou je nám krásný západ slunce osvětlující vynořivší se Horu s pobíhajícími vikuněmi. Pak nepříliš kvalitní noc na předchodbičce návštěvnického centra.
 

3. den

Probouzíme se zprvu do pochmourna, těžký náklad na záda a 8 km prašné cesty před námi. Ale mraky se postupně rozestupují, po pár km se objeví vůz se vstřícnou rodinkou, která nám vezme bágly i s jedním členem, ostatní cestou spíše necestou míříme napříč serpentinami lávovým štěrkem vzhůru. Ten však poměrně kompaktní, občas se vynoří lamí stádko.

Ocitáme se na Carrelově chatě v 4800 m n.m. Na chatě již pohoda, milá přející obsluha, žádné obstrukce, spíše povzbuzení, že má být hezky a ať vyrazíme. Aklimatizačně podnikneme ještě 300 metrů výstup kolem chaty dalšího matterhornského dobyvatele Whympera. Nad jezírkem obhlížíme výstup a meditujeme. Pobloumáme ještě po měsíční krajině s občasným zeleným trsem, tu lama, tu se zjeví patagónská liška a kolem 18 již všichni uléháme.
 

4. den

Další den začíná brzy, ve 23 hod již šrumec neb vyrážejí první výpravy. My si dáme ještě hodinu a v 1 hod od chaty vzhůru. Ostatní čelovky již vysoko nad námi, někdy v 5 200 metrech do maček a vzhůru. Cesta poměrně strmá, nijak technicky náročná, jdeme každý za sebe, většinou o hůlkách, někdo upřednostní cepín. Kombinace řídnoucího povětří s výraznou zimou ale dělá svoje. K tomu ubíjející monotónnost, stejný strmý terén, cíl v nedohlednu, resp. v dohlednu světýlka vysoko nad námi, ačkoliv nějaké skupiny docházíme a některé otáčejí.

Objevuje se pocit jakési kocoviny. Každý úkon namáhavý, navíc je třeba se přiobléci, dvoje tenčí rukavice rovněž nedostatečné, prsty mrznou, někomu zebou nohy. Z vody se stává ledová tříšť, v hadičkách zamrzá úplně, čokotyčinky se nerozpouštějí. Kyslíku ubývá. Postupuji systémem 20 kroků a dýchat. Objevují se intenzivní myšlenky na otočku, tak aspoň ještě 100m.

Tak aspoň meta 6 tis...Pak se ale tělo jaksi zmátoží, k tomu svítá, vše vypadá optimističtěji a najedou se ocitám na plochém vrcholu. Docházejí ostatní, někteří referujíc o téměř kolapsových stavech. On je to formálně předvrchol, tak po euforizující oslavce a občerstvení ještě přejdeme sedýlko, formálně se navazujíc a dojdeme na ten hlavní, dle různých pramenů někde kolem 6 300m! Je 7 hod ráno, mrzne až praská, ale krásné slunko, výhled nekonečné měsíční krajiny.

Čeká nás sestup. Vytahuji raději cepín, nekonečné šmatlání po patách, únava, nevyspání, pocit, že spíme za chůze. Chceme sejít bezpečnou oklikou neb s táním sněhu hrozí nějaké sesuvy, ale mráz ještě drží kompaktnost a cestu hřebenem nějak nenacházíme, tak sestup stejnou cestou. Již začíná připékat, sníh se mění v břečku. Na chatě domlouváme odpolední odvoz, po občerstvení chceme schrupnout, sotva zalehneme, přilítne chatař, čeká na vás auto...Rychlobalení, někomu mizí odložené hůlky, i jihoameričani kradou...

Následuje přesun dále busem z Riobamby zeleným údolím úpatím sopky Tungurahua do Baňos, což jinak zde značí toalety, ale nyní asi nejturističtější a tudíž nejméně autentické, nejuhlazenější ekvádorské město, žijící z termálů a adrenalinových radovánek. Bůhvíproč se sem sjíždějí turisti, aby se někde projeli, odněkud skočili či pohoupali na houpačkách. V 7 hod jsme na velkém mrazivém kopci, ve 20 hod se máčíme v teplé vodě s místními rodinkami a skotačíme na tobogánech a schrupnem v pěkném levném hostelu. To jsou ale kontrasty.
 

Náročnost

Trek je náročný nikoliv technicky, ale nadmořskou výškou. První část výstupu se jde v kamenitém terénu, dost často mimo stezky. Na samotný vrchol je nutné vybavení na vysokohorskou ledovcovou túru:mačky, cepín(stačily i hůlky). Největší problém je však řidký vzduch. Je nutné mít dobrou aklimatizaci před výstupem!  
 

Dostupnost vody

Jediná voda je na chatě Carrel a Whymper. Po cestě není šance nabrat vodu.
 

Možnosti přespání

První noc jsme strávili u brány do národního parku. Druhou noc jsme přespali na Carrelově chatě.  
 

Vrcholy

Sopka Chimborazo má výšku 6 263 m n.m. Některé prameny uvádějí výšku kolem 6 300 m n.m. Během aklimatizačních výstupu jsme vystoupali na hory Rucu Pichincha a Quilotoa.  
 

Nebezpečí

Bez šelem, jen rozkošné lamy. Nejnáročněšjí asi od 5 300-5 800 m - výška, strmý kopec, zima, tma. Bez dobré aklimatizace hrozí výšková nemoc.Výstup není technicky náročný, ale spadnout a sjet se dá vždycky. Trhliny však nebyly.  
 

Jídlo

Na chatách se vaří, jinak vlastní zdroje, na výstup tyčinky.  
 

Zajímavosti

Národní park Chimborazo - vrchol je nejvzdálenější bod od středu země, takže jednu dobu i považován za nejvyšší horu zeměkoule. První československý výstup byl uskutečněn v roce 1972 v rámci výpravy Cotopaxi 72.