Přechod poloniny Piškoňa v národním parku Siněvir

Dvoudenní trek z Koločavy přes poloniny Piškoňa

Nástupní místo

Nástup na trasu je ve vesnici Koločava. Značka začíná přirozeně v centru vesnice, kde je škola, muzeum Ivana Olbrachta a mnoho dalších památníků a turistických lákadel.

Kdo si ale chce na začátku nějaký ten kilometr ušetřit, může vyrazit od silnice přibližně v půli cesty mezi vesnicemi Nehrovec a Koločava - viz mapa. Do vesnice se dá velmi dobře a rychle dostat taxíkem, nebo mikrobusem. Například z vesnice Volovec, kam jezdí vlak z Mukačeva, nebo z vesnice Mižhorje, přes které jezdí autobusy z Chustu.

Do Koločavy také zhruba dvakrát denně zajíždí pravidelný autobus. I cesta vlastním autem je možná (minimálně silnice z Mižhorje je asfaltová, ale ostatní pravděpodobně taky), nicméně žádné vhodné parkoviště jsem ve vesnici neviděl. Ve vesnici ale není žádný příhodný zdroj vody, ani větší obchod, takže se doporučuji vybavit v nějakém větším městě cestou (třeba Volovec, nebo Mižhorje).
 

Popis treku

1. den

Zhruba v poledne přijíždíme mikrobusem z Volovce do Koločavy a rovnou jdeme do místní hospůdky Četnická stanice. Ačkoli před ní nejeden turistický bedekr varoval, žízeň po cestě je tak veliká, že si dáváme každý jedno orosený. I to stačí, abychom o 2 dny později dostali tak silné střevní potíže, že nás na několik dní spolehlivě vyřadily z dalšího putování. Jinak je ale hospoda fajn, ceny jsou rozumné a jídlo vypadalo moc dobře.

Uvnitř je také zajímavá výstava o jednom z letních táborů skautské družiny Jaroslava Foglara, který se za první republiky konal právě zde. Prohlédneme si i centrum Koločavy, které je plné pomníků přípomínajících příběh Nikoly Šuhaje a jeho tvůrce Ivana Olbrachta.

Vyrážíme po silnici vesnicí zpátky, odkud jsme přijeli. Asi po 3 km uhýbáme po značené stezce na krásné pastviny nad vesnicí a začínáme stoupat. Brzy vejdeme do lesa, kde se výškové metry nabírají poměrně rychle a po několika málo hodinách se vynoříme na krásném vrcholku Barvinok (1 461 m n. m.).

Zde začínají samotné poloniny (horské louky typické pro tuto část Karpat) a otevře se nám nádherný výhled na celé okolí - vidíme údolí řeky Terebly, celou poloninu Piskoňa a část Horhan. Za vrcholem sejdeme do prvního sedla, kde odbočíme kousek vlevo ke 2 malým jezírkům, u kterých je rovné místo na spaní.

Data prvního dne: 9 km; 900 m nahoru, 100 m dolů.
 

2. den

V noci i ráno pršelo, takže v klidu vyspáváme, sušíme stany a vyrážíme až v 11 hodin. Pokračujeme po značené stezce pod vrcholem Horb (1 687 m n. m.) do sedla před vrcholem Nehrovec (1709 m n. m.), kde je také malé jezírko a příhodné místo na spaní.

Na Nehrovci jsme raz dva a opět se kocháme krásným výhledem na sousední hřebeny Horhan. Dál stezka vede po hřebínku na vrcholek Velika Hropa (1 667 m n. m.). Z vrcholu je dobře viditelný kříž, který se nachází na konci celého hřebene - k němu také pokračujeme. Za tímto křížem začíná sestup lesní cestou.

Celý hřeben tedy není příliš dlouhý (cca 7 km), ani příliš vysoký, ale je velmi rozmanitý. Poloniny na Barvinoku vypadají úplně jinak, než poloniny pod Nehrovcem a ty jsou zase úplně jiné, než poloniny u Veliké Hropy. A proti tomu se tyčí kamenitá úbočí Horhan s hustě zalesněnými údolími místních řek.

Při sestupu potkáváme několik menších pramínků s vodou, ale s vodou bych tu byl spíše opatrnější. Značený a silný pramen s pitnou vodou je na samotném konci sestupu - u pily na řece Terebla. Asi 200 m po hlavní silnici za pilou je cosi jako tábořiště a penzion (v září bylo obojí opuštěné). Protože začalo opět silně pršet (deště tu jsou opravdu poctivé), přespali jsme v pohodlí na zápraží penzionu pod střechou.

Ráno jsme na hlavní silnici stopovali auta jedoucí do Mižhorje. Jiná varianta, jak se odtud dostat není. Moc tu toho ale nejezdí, takže je nutné počítat s tím, že stopování nějakou chvíli zabere.

Data druhého dne: 14 km; 500 m nahoru, 1 200 m dolů.
 

Náročnost

Trek není technicky nijak náročný. Stezky vedou po vyšlapaných lučních stezkách a v nižších polohách po lesních cestách. Prudké stoupání je pouze hned za vesnicí Koločava a i po dešti bylo schůdné. Značení je naprosto dostačující a nikde jsme nebloudili.
 

Dostupnost vody

Voda na samotné polonině žádná nebyla (šli jsme v září). V nižších polohách lze narazit na menší pramínky. Vodu ale doporučuji případně filtrovat - všude je dost dobytka a staré lesnické techniky. Velký pramen je na samotném konci cesty u pily na řece Tereble.
 

Možnosti přespání

Hřeben je celý travnatý, takže lze spát prakticky kdekoliv. Na závěr přechodu lze spát na zmíněném tábořišti, nebo je případně u pily hezký travnatý plácek.
 

Nebezpečí

Největším nebezpečím se ukázalo být pivo z hospody Četnická stanice v Koločavě. Medvědi se na této konkrétní polonině zpravidla nevyskytují, ale v okolních svazích jich je prý poměrně hodně.
 

Zajímavosti

Nejzajímavějším bodem přechodu je bezesporu vesnice Koločava spjatá s příběhem loupežníka Nikoly Šuhaje. Na jakékoliv internetové stránce o Ukrajinských karpatech naleznete tuny zajímavostí o této vesnici i samotném příběhu.

Celá trasa vede národním parkem Siněvir. Oblíbeným cílem tohoto parku je Siněvirské jezero. K němu se dostanete snadno z cíle tohoto přechodu (u pily), pokud si stopnete auto jedoucí směrem do vesnice Siněvirska Poljana. Jezero se nachází asi 1,5 km za ní.