5 denní přechod pohoří Rila v Bulharsku

Přechod pohoří Rila na těžko

Nástupní místo

Trek začíná v klášteře Rilski manastir (Rilský klášter) - hned u něj je nástup na červenou turistickou značku. Asi 1,5 km po silnici za Rilským klášterem je kemp Bor, kde lze přespat a nechat auto (buď na neplaceném a nehlídném parkovišti, nebo za rozumný poplatek přímo v kempu).

Nejbližší nákup potravin je možný ve vesnici Rila (cca 20km před klášterem). V kempu Bor je stánek s občerstvením. Vodu lze natočit v kempu, nebo v klášteře. Co se dopravy týče, vede ke klášteru i do kempu asfaltová silnice, takže cesta vlastním autem je bezproblémová. Pravděpodobně ke klášteru sporadicky zajíždí i nějaký autobus, ale moc bych na něj nespléhal (autobus ale určitě jezdí do vesnice Rila, ze které je možné dostopovat). 
 

Popis treku

1. den

Ráno si prohlédneme krásný Rilský klášter a pokračujeme po dobře značené červené stezce na chatu Ivan Vazov. Výstup je poměrně náročný - dlouho lesem a pak vysokou trávou. Skutečná cesta oproti mapě obchází vrchol Baučer (2 152 m n. m.) zleva a za ním je hezký přístřešek na bivakování.

U něj jsme akorát na oběd. Pokračujeme dál po levé straně hřebene, abychom jej brzy překonali a otevřeli se nám nádherné výhledy na protější hřeben s vrcholy Damga 2 6 77 m n. m. a Dodov vrch 2 663, které budou naším cílem druhý den treku.

Pokračujeme po našem hřebínku k chatě Ivan Vazov. Cesta vede příjemnou trávou, která je ale po 2 týdnech dešťů podmáčená a je nutné kličkovat. Je zde hodně koní, ovcí a krav a cesta příjemně klesá k ještě poměrně vzdálené chatě. U ní je louka už jedna velká bažina a rozhodneme se spát vevnitř v chatě. Cena je 20 Leva za osobu s možností rezervace . Chata Ivan Vazov má i pěkné stránky, kde se dají zjistit informace o aktuálním počasí na hřebeni. Večer mám problémy s aklimatizací, ale ráno je vše dobré.

Data prvního dne:14 km; 1 600 m nahoru, 450 m dolů.
 

2. den

Z chaty Ivan Vazov vyrážíme asi v půl osmé po zelené značce směrem, odkud jsme 1. den přišli, ale na velké louce uhneme směr sedlo Razdela (2 603 m n. m.). Cesta ze začátku vede opět po rozmáčené louce, ale pak se změní v příjemný a mírný výstup trávou.

V sedle se vyplatí zajít si asi 500 m na severozápad. Je odtud fantastický výhled na Sedemte ezera. Od sedla kousek na severovýchod je zase hezká vyhlídka na masiv Majlovice. V sedle by se určitě dalo spát, ale chybí voda a může tam být opravdu větrno (žádná kleč).

Pokračujeme na jihovýchod po červené značce na vrchol Damga (2 669 m n. m.) a dál příjemným (ale zvlněným) travnatým hřebenem směr Majlovica. Vpravo je vidět včerejší cesta. Na Dodovu vrchu (2 661 m n. m.) je terén trochu kamenitější, ale je to první místo s mobilním signálem.

Vodu jsme nikde cestou neviděli (poslední je na chatě Ivan Vazov). Scházíme do sedla, kde se zprava připojuje modrá stezka z Rilského manastýru (zvolit ji k výstupu/sestupu by ale byla sebevražda, jedná se spíš o špatně značené koryto potoka). Zde začíná výstup stády divokých koní na Majlovicu. Stoupání jak kráva, ale jsme tam rychle.

Na vrcholek Majlovice (2 729 m n. m.) se musí odbočit z hlavní značky několik set metrů doleva po vrstevnici, ale bohužel je celý v mlze. Během našeho pobytu byla tato část hor, tedy kotlina za Majlovicí a Orlovcem, od 11 hodin v mlze pravidelně. Pokračovat z vrcholku po neznačené stezce na sever by bylo v mlze a s batohama nebezpečné, je tam celkem strmý sráz.

Celkově je ten masiv z jihu pozvolná loučka a ze severu skalnaté srázy. Vracíme se na červenou a snažíme se trefit neznačené pokračování po hřebeni směr Orlovec (2 686 m n. m.). Mlha je ještě hustší a navíc se začínají ozývat hromy, takže scházíme po červené k Eleninu ezeru, kde se schováváme před blesky. Ty lítají všude kolem nás, ale kupodivu neprší.

Původní plán byl jít přes hřeben Orlovec ke Strašnotu ezeru, ale kvůli bouřce a exponované stezce na Orlovec se rozhodneme sejít až dolů k chatě Majlovica (1 960 m n. m.). Během setupu nějaké značené stezky zpátky na Orlovec uhýbají, ale nejlepší je prý (podle místního) z hřebenu Majlovice vůbec nescházet a pokračovat na Orlovec po neznačené stezičce - cesta je tam prý nejbezpečnější a zároveň nejlépe schůdná.

Každopádně my se definitivně rozhodneme sestoupit úplně dolů k chatě. Sestup vede po hezkých terasách (kus rovinka po trávě, kus prudký slez po kamenech) podél říčky. Cestou konečně přestane bouřit a rozpustí se i mlha.

Sestup byl sice krásný, ale poměrně dlouhý a náročný. U chaty Maljovica je krásný plácek na stany a navíc zdarma. Jen je u řeky, ale zima zde není. Pivko a šopáček za sympatické ceny.

Data druhého dne: 14 km; 950 m nahoru, 1 250 m dolů. 
 

3. den

Brutální masakr… V plánu je toho dost (přechod dvou hřebenů), což se s velkým vypětím sil podaří! Ráno asi v 7 vyrážíme po červené směr Strašnoto ezero. Cesta vede hustou klečí a místy teče voda. Poté kopíruje říčku, ale jen co se cesta stočí k jihu, sklon se srovná, kleč ustoupí a stoupá se celkem příjemně opět po terasách vzhůru.

Ačkoli je celou dobu krásně, kolem 10 hodiny opět padá mlha, škoda. Malomajloviški ezera, kde mělo být hezké místo na spaní, v mlze míjíme, a hezké místo na spaní je až kousek pod Strašnotým ezerem. Do té doby ale nic moc, spaní u chaty Majlovica je lepší volba. Nicméně u Strašnota ezera je fantastický bivak s postelema a kamínkama zdarma.

Doprava vidíme vypraporkovanou stezku kamením na Orlovec (kudy jsme původně chtěli jít). S batohama na těžko by to bylo pouze pro zkušené horaly. Naše cesta pokračuje po červené kamením vzhůru na sedlo Popovokapski preval. Překvapí nás mírně exponovaný úsek zajištěný lany.

Za sedlem opouštíme onu kotlinu plnou mlhy a pokračujeme po červené (pozor, v sedle se ztrácí značka) dolů k Popovokapským ezerům. Voda je v nich čistá, ale je tam dost bláta a spoustu pulců, takže až k Ribným ezerům je poslední šance na pitnou vodu u Strašnota ezera! Od P. jezer vede krásná travnatá stezka po vrstevnici až ke Kobilinu braništi, ale je to celkem kus cesty. Aspoň je tu krásně - mlha se skutečně drží jen severně za Orlovcem a Majlovicí.

Na Kobilině braništi jsme na oběd a dáváme pauzu. Je tu taky bivakovací chatička, ale celkově místo příliš vábně nevypadá (jsou tu mršiny zdechlých koní a smradlavá voda). Od K. braniště vede eventuální výstupová/sestupová pohodlná lesní cesta zpet na Rilski manastir.

Už jsme vyřízený, ale musí se dál na bezejmený vrchol vedle Vodnija Čal (2642). Cesta stoupá furt stejně a vcelku příjemně, takže jsme na vrcholku rychle. Z vrcholku jsou moc hezké výhledy. Dál se cesta se chvilku houpe po hřebínku a pak začne konečně klesat. V souladu s mapou potkáváme dva menší (ale čisté) pramínky.

Docházíme do údolí k říčce, kde by se dalo spát, ale je tam fůra komárů, podmáčená tráva a celkově nic moc, tak jen zchladíme nohy a jdeme dorazit poslední dva kilometry přes malý náhrbek před Ribnýma ezerama.

Se západem Slunce stavíme stany, vaříme jídlo a rovnou jdeme totálně vyřízený spát. V noci foukalo a byla fakt kosa (srpen). Osobně doporučuji zvážit rozdělení tohoto dne na dva, nebo druhý den dojít až ke Strašnotu ezeru (ideálně přes Orlovec).

Data třetího dne: 18 km; 1 350 m nahoru, 1 100 m dolů.
 

4. den

Slíbený odpočinkovější den, takže si opravdu dlouho pospíme a vyrážíme až v půl jedenácté po modré na sedlo Kanarski preslap. Cesta je ok, točí se serpentýnama a celkem brzo jsme v sedle.

Odtud se jde po vrstevnici s hezkými výhledy na Musalu a cíl dnešní cesty, sedlo Džanka. Kousek se ještě stoupá kamením pod vrchol Kanarata (2 691 m n. m.), odkud je prý dobrý výhled na jižní Rilu a Pirin. Údajně na něj vede neznačená exponovaná cesta zajištěná lany, ale odbočku jsem nikde neviděl.

Poté pokračujeme dlouho klidným houpavým travnatým hřebenem s výhledy na Musalu a Majlovicu. Je vidět svah jižního hřebene Rily a v dáli se tyčí Pirin. Na kopci Vapa (2 528 m n. m.) dáváme pozdní gáblík a rychlým tempem se pokračuje přes louky pod kopec Kovač (2 634 m n. m.).

Asi na půli cesty od Vapy je krásný silný pramen, jinak zde voda není. Celý den je krásně, ale dost fouká. Kovač vyjdeme raz dva, je to poslední stoupání dnešního dne. Teprve odtud vidíme Majlovici, Orlovec a vlastně celou včerejší túru v plné kráse.

Za Kovačem se snažíme sehnat ukryté místo na spaní (jsme v srdci národního parku). Dojdeme nakonec až do sedla Džanka, kde potkáme pár lidí stanovat a dozvídáme se, že je to tu tolerováno. V sedle tedy stavíme stan na příjemném plácku v závětří za klečí a jediné, co zde chybí, jde voda. Scházím pro ni k chatě Grančar. Zde si účtují pro stany 3 Leva za osobu, ale marný to není.

Data čtvrtého dne: 14 km; 900 m nahoru, 800 m dolů. 
 

5. den

Poslední den. Vyrážíme brzo, nějak mezi šestou a sedmou. Jdeme po červené, a i když měly být u cesty kousek za Džankou prameny s vodou, žádný nevidíme. Vrch Juruški Čal (2 769 m n. m.) se přeleze těsně pod vrcholem zprava a vrch Mariški Čal (2 765 m n. m.) se úplně obchází zleva.

Potom se kamenito-travnatý hřeben zhoupne ještě přes vrcholky Goljam Bliznak (2 779 m n. m.) a Malak Bliznak (2 777 m n. m.), které nám dali ve vysokém tempu poměrně zabrat (spěcháme, abychom byli na Musale před příchodem mlhy).

Cesta hřebenem od Džanky úplně krátká není a je celá bez vody (nutno nabrat na chatě Grančar). Jde se dobře, je to tam krásné a hlavně nás žene vidina cíle, takže po asi 3 hodinách stojíme pod Musalou (2 925 m n. m.). Finální výstup sice papírově příliš obtížně nevypadá, ale byl to docela zalamovák. Po další hodince jsme šťastní nahoře a užíváme si výhledy na celou Rilu, než přijde mlha.

Navíc jsme tu zatím sami, protože lidi z lanovky z Borovce ještě nepřišli. Na vrcholu je meteorologická stanice, kde prodávají čaj, tak tam zapadneme a odpočíváme. Za chvíli přicházejí první lidé a po hodině se sem odspodu táhne doslova procesí lidí.

Asi v jednu začínáme po červené scházet dolů k Ledenu ezeru. Cesta je strmá a po kamenech, takže se metry ztrácejí rychle, ale jdeme ve štrůdlu lidí. Od Ledena ezera podobnou stezkou k chatě Musala, kde se roztrhala mlha a udělalo se krásně.

Zbývají poslední kilometry po zpěvněné cestě k horní stanici lanovky na Jastrebci. Lanovka má kasy jen dole, takže se muselo u turniketu říct vlekaři, jet dolů na černo a tam zaplatit každý 8 Leva. Lanovka končí přímo ve městě Borovec, kde jsme přes airbnb sehnali velmi levné ubytování v místním hotelu.

Data pátého dne: 14 km; 1 100 m nahoru, 1 100 m dolů. 
 

 

Náročnost

Cesta vede většinou po vyšlapaných turistických stezkách, které jsou poměrně dobře značené a velmi dobře schůdné. Převládají horské louky, místy suť. Pár úseků pak vede kamenitým terénem. Jeden úsek je jištěn řetězy, ale nejde o nic exponovaného. Prudké svahy se nacházejí pouze v kamenitém terénu a i za mokra jsou dobře schůdné. Trek jsme šli z kraje srpna a po prudkých deštích, takže některé louky byly velmi podmáčené.

Žádná sněhová pole jsme nepotkali - v dřívejších měsících je ale s jejich zbytky nutné počítat. Celý přechod je náročný hlavně svojí délkou (5 dnů bez možnosti dokoupit potraviny) a pak konkrétně svým třetím dnem (kdy je nutné přejít 2 hřebeny). Zmíněný třetí den lze ale rozdělit na dva pohodové dny.  
 

Dostupnost vody

S vodou na treku není nejmenší problém a vždy nám stačily 3 litry vody na osobu / den (šli jsme na těžko). Vyjma mnohých potůčků a pramenů je každý den po cestě turistická chata, kde lze vodu dotočit.  
 

Možnosti přespání

Spali jsme ve stanech na místech vyznačených na mapě. Vždy by bylo možné spát i v chatách (cena 5 - 15 Euro za osobu a noc), ale nelze čekat žádnou valnou kvalitu - většina chat vevnitř dost zvláštně a silně smrděla. Cestou jsou také dvě hezké bivakovací chatičky (Strašnoto ezero a Kobilino braniště).  
 

Vrcholy

Trasa vede přes několik vrcholů, včestně nejvyšší hory pohoří a celého Balkánu Musaly. Výhledy jsou proto skvělé.
 

Nebezpečí

Cestou žádné nebezpečí nehrozí (kromě klasického počasí na horách, které se může velmi rychle změnit a je na to nutné včas reagovat). Na horách ale není signál a až na horské chaty je trek liduprázdný - s tím je nutné počítat. Trošku exponovaný je pouze jeden úsek nad Strašnotým jezerem, ale je zajištěn řetězy - nic exponovaného.  
 

Jídlo

Jedli jsme klasickou "trekařskou stravu" - suchary, salám, sušené maso. Měli jsme i vařič a vařili si instantní věci a kuskus. V chatách je možné se za rozumné ceny najíst (tedy v podstatě každý večer přechodu). Doporučuji šopský salát a pivo Pirin.  
 

Zajímavosti

Poslední vrchol Musala 2 926 m n. m. je nejvyšší vrchol Balkánu. I proto je obsypán lidmi (zejména o víkendu), kterří na něj přijedou ze severní strany lanovkou z vesnice Borovets. Zbytek treku je doslova liduprázdný. Na hřebenech lze často narazit na stáda divokých koní. Jsou moc krásní a pokud nebudete hulákat, neutečou před vámi. Trasu si lze "okořenit" výstupy nalehko na některé vrcholy po cestě (třeba Orlovec, nebo Redžepica), kam vedou náročnější pasáže.

Hřeben Orlovec lze také celý projít až ke Strašnotu ezeru a člověk si tak ušetří zdlouhavé klesání k chatě Majlovica (které je pak nutné nabrat) - terén na tomto hřebeni je ale velmi exponovaný a bez jištění. Vydavatelství DOMINO vydává velmi pěkně udělanou papírovou mapu Rila. Trasy sedí, ale barvy turistických značek jsou v realitě z nějakého důvodu jiné, než na mapě. Celý přechod je ale dobře značený a na hřebeni se dokonce nacházejí železné tyče s cedulkou označující vzdálenost a azimut k další tyči (takže je možný i zimní přechod pohoří).