Částečný přechod pohoří Borjomi v Gruzii

Přechod pohoří Borjomi na Malém Kavkaze

Nástupní místo

Trasa začíná u silnice 8 kousek před vesnicí Atskuri - přesná pozice viz mapa. U nástupního místa není ani parkoviště, ani obchod, ani pramen s vodou. Nákup je možný v nedalekém městě Borjomi, případně s omezeným sortimentem i ve vesnici Atskuri.

Asi 1 km od nástupního místa v lese se nachází Atskuri guardian's post, u kterého je plnohodnotné tábořiště s možností přespání. Jedná se zároveň o jedno z nástupních míst do celého národního parku. K nástupnímu místu lze pohodlně přijet maršrutkou z nedalekého města Borjomi. Na turisty jsou zde zvyklí a připravení.

Ve městě Borjomi je před vstupem do národního parku nutné navštívit návštěvnické centrum, zaregistrovat se a zaplatit poplatek. U nástupního místa "Atskuri guardian's post" to možné není! Pohyb po parku je na gruzínské poměry poměrně přísně kontrolován a kontroly o zaplacení poplatku nejsou neobvyklé.

Poplatek je naštěstí velmi nízký a veškeré podstatné informace o pohybu v národním parku jsou vedené anglicky na této stránce. V parku je možné spát pouze na předem určených tábořištích a se strážci je nutné rychle probrat vaši trasu. Můžete si vybrat buď z nabízených tras na webu, nebo si vymyslet vlastní.

Strážci jsou velmi ochotní a chtějí mít jen jistotu, že budete vždy spát na určeném tábořišti a že vám na přechodu nedojde voda. Té je v horách sice málo, ale právě strážci mají přehled o aktuálních stavech jednotlivých pramenů. Při naší návštěvě (začátek srpna) bylo vody všude dost. Odměnou za tuto nutnou byrokracii jsou opravdu kvalitně vyznačené stezky, jistota vody na trase, dobře připravená tábořiště a samozřejmě krásná příroda.

Kromě toho je možné si v návštěvnickém centru půjčit všechno možné (průvodce, stan, možná i auto), koupit si mapu a nebo si na tábořištích pro přespání zarezervovat místo v chatičce a celý přechod absolvovat nalehko. Do samotného města Borjomi lze dojet maršrutkou z libovolného většího gruzínského města. Lze využít i vlakového spojení, které je sice pomalejší, ale zato nabízí autentické zážitky.
 

Popis treku

1. den

První noc jsme spali ve městě Borjomi. Brzy ráno ještě rychle nakupujeme zásoby na místním trhu a jdeme hledat maršrutku směrem do Atskuri. Stanoviště maršrutek jedoucích naším směrem je u hlavní silnice kousek nad supermarkety jižním směrem.

Dodávku jsme našli okamžitě, cesta je levná a brzy vystupujeme na vyznačeném nástupním místě našeho přechodu. Pokračujeme po polní cestě asi 1 km na kraj lesa, kde je vstup do parku a začíná zde turistická značka. I zde je možné spát.

Dál jdeme po turistické stezce a brzy míjíme rezervaci kozy bezoárové - bohužel nejsou kozy zrovna doma. Cesta je perfektně značená. Vede dále cestou údolím podél potoka, až z cesty uhne směrem vlevo přímo do kopců. Jsou tu nějaký slabší pramínky (poslední voda toho dne) a pod stromy se jde dobře.

Obědváme na konci největšího stoupáku, kde již stromy řídnou a dělají se hezké výhledy. Potom se vystoupí na vypasené louky a po nich se jde až do sedla před vrcholkem Amarati (cca 2350 m n. m.). Kdyby tam byla voda a nebyly tam krávy, bylo by tu moc hezké místo na spaní. Takto se musí sklesat doleva dolů k obydlené salaši. Od ní je v protisvahu vidět shelter Amarati, nad kterým je hezký plácek na stany. Voda je cestou kousek pod shelterem. S papírovou mapou se pozice shodují jen orientačně.

Data prvního dne: 14 km; 1 350 m nahoru, 350 m dolů.
 

2. den

Druhý den necháváme stany postavené na plácku nad shelterem Amarati - dnes jdeme nalehko. Vylezeme zpátky do sedla na hřebínek a pokračujeme severním směrem pod horu Megruki (2 475 m n. m.).

Jde se po kozích stezkách pastvinami. Značená stezka vede asi trochu jinudy. Za Amarati se na ni ale napojíme a dál není se značením nejmenší problém.

Cílem byl sice kopec Samecchvario (2 642 m n. m.), ale protože jsme vyrazili pozdě a vrcholek je stejně v mlze, končíme už na předchozí hoře (cca 2 550 m n. m.). Zde dáváme oběd a stejnou cestou se vracíme zpátky. Voda cestou žádná nebyla, v sedlech by se ale dalo dobře spát. Hřeben je moc hezký a je tu spoustu pasoucích se zvířat.

Data druhého dne: 14 km; 1 450 m nahoru, 1 450 m dolů.
 

3. den

Ráno vyrážíme opět nahoru do sedla. Pokračujeme stejným směrem, jako včera, ale hned se musí podle modré značky uhnout vpravo mezi stromy. Stezka je velmi dobře značená a vede traverzem celého svahu pod vrcholy Megruki a Pikala (2422 m n. m.). Traverzují se jednotlivé kuloáry pod skalními teráskami, a protože se často musíme prodírat větvemi, zabere nám celá cesta do protějšího sedla kolem dvou hodin. Odtud se pokračuje víceméně po vrstevnici po hřebeni lesem jihovýchodním směrem. Potom les skončí, stezka se stočí jižním směrem a my jdeme po krásných loukách s úžasnými výhledy. Takto se jde až před vrchol Ochora (2107 m n. m.), kde uhneme vpravo a začneme lesem prudce klesat. Na konci hřebenu jsme akorát na oběd.

Klesání rychle uteče a brzy jsme u říčky – první vody tohoto dne. Ta se překročí a trochu hloupě se ještě stoupá, abychom se spojili s nám důvěrně známou nástupní cestou. Po ní sklesáme ke kozám bezoárovým (zase tam nebyly) a stany stavíme u strážního domku (kde končí turistická značka). Nalehko se vypravíme podél trati do vesnice Atskuri. Ačkoli do vesnice přijdeme pozdě odpoledne, jsou tu otevřené obchůdky a bez problémů nakoupíme. Vykoupeme se v řece ve vesnici a jdeme zpátky do našeho kempu. Cestou jsme svědky dunivého průjezdu gruzínských vojáků. V altánech u našeho tábořiště uvaříme a za zvuků diskotéky ze sousedního tábora usínáme. Další den ráno pouze sejdeme k silnici a maršrutkou odjedeme pryč.

Náročnost

Technicky přechod příliš náročný není. Stezky jsou dobře značené a prošlapané. Vedou lesem a po horských loukách. Skalní terén, suť, nebo exponované úseky jsme za celou dobu nepotkali. I tak jsou ale stezky místy velmi úzké, strmé o žádný chodník se nejedná, takže vhodná vysokohorská obuv je zde nutná.
 

Dostupnost vody

Díky návštěvě návštěvnického centra budete vždy vědět, kde se můžete spolehnout na vodu (většinou je vždy večer na tábořišti). Kdo je náchylný na kvalitu vody, silně zde doporučuji používat vodní filtry. Zdroje vody jsou často u pastvin a pije z nich i dobytek.
 

Možnosti přespání

Spát se smí pouze na vyznačených tábořištích. Ty jsou rozmístěny tak akorát, aby mezi nimi byl vždy jeden den cesty. Spali jsme ve stanu, ale v návštěvnickém centru je možné si zaplatit spaní v malých přístřešcích a jít přechod nalehko.
 

Nebezpečí

Během přechodu je potřeba si dávat pozor především na horké jižní Slunce. Také je nutné mít se na pozoru před pasteveckými psy, kteří si hrdě brání svá stáda.
 

Zajímavosti

Cestou lze narazit na rezervaci kozy bezoárové (my jsme ji bohužel neviděli). Lázeňské město Borjomi určitě stojí za krátkou prohlídku.

Národní park Borjomi mě především zaujal svojí velkou organizovaností, která je v těchto krajích silně neobvyklá - za vstup je nutné platit (spíše symbolická cena), registrovat se a probrat svoji cestu se střážcem parku. Asi je to dáno tím, že značení stezek a výstavba přístřešků byla financována zeměmi EU (hlavně Německem). Díky tomu se ale do hor dostanou pouze zodpovědní turisté, takže hory nejsou přelidněné, stezky jsou v dobrém stavu a nikde se nepovalují odpadky. Tento systém tak horám jednoznačně prospívá.