Podzimní výstup na nejvyšší horu Norska → Galdhøpiggen

Podzimní výstup na Galdhøpiggen

Nástupní místo

Jeden z hlavních rozdílů oproti letnímu výstupu je nástupní místo, odkud trek na nejvyšší horu Norska začíná. Nástupní místo na letní výstup se nachází u osady Spiterstulen. Pokud se rozhodnete pro variantu podzimního výstupu (v našem případě konec října) budete začínat již přibližně 4,5 km před Spiterstulenem na příjezdové komunikaci vedoucí k této osadě. K Spiterstulenu se totiž autem v tuto roční dobu již nedostanete – pravidelně od poloviny října bývá chata na zimu zavřená a stejně tak je uzavřen i poslední úsek cesty k ní směřující. Na zmiňovaném 4,5 km od osady je umístěna závora se zámkem, kterou autem nelze objet. Na toto nástupní místo se autem z městečka Lom dostanete po silnici č. 55, ze které přibližně po 15 km odbočíte na značené odbočce vlevo. Odtud se již platí mýtné, v tuto roční dobu zde však neplatí nic – není totiž komu. Přibližně po dalších 12 km pak dorazíte k závoře a odtud už musíte vyrazit po svých. Časově tento úsek z Lomu po závoru vychází autem na 30 minut. Co se týká podmínek sjízdnosti, tak obecně určitě platí, že každý rok může být situace naprosto jiná. Nicméně na konci října 2019 nebyl problém dostat se k nástupnímu místu – ani na silnici č. 55 a ani na následujícím úseku ke Spiterstulenu nebyl sníh ani námraza, a to i přes to, že touto dobu zde již běžně sněží. My si vybrali konec října jednoduše z důvodu ceny letenek, které se daly pořídit za 500,- za zpáteční cestu na lince Katowice – Alesund.  

Popis treku

Na plácku u závory (950 m n. m.) necháváme auto a odtud pokračujeme pěšky stále po stejné komunikaci směrem ke Spiterstulenu. Je přibližně 7:30 ráno a teplota je na -3°C. Slunce vychází přibližně za hodinu, ale i přesto už je možné jít bez čelovky. Tento mírně stoupající úsek, dlouhý 4,5 km, nám zabere 50 minut než dorazíme k Spiterstulenu (1 050 m n. m.). Rozhodnete-li se tedy pro podzimní výstup budete mít oproti letní klasice tuto ranní rozcvičku navíc.

Od Spiterstulenu pokračujeme přes lávku nad potokem západním směrem. Cesta vede po značené trase (červená značka ve tvaru písmene „T“), která je zpočátku tvořena hliněnou pěšinou. Postupně přibývá kamenů a po půlhodině už jdeme pouze po nich. V tomto ročním období v těchto místech kameny doplňuje již i sníh a led. Voda v létě stékající z kopců a často křižující pěšinu, je ke konci října již zmrzlá, takže místy je celá stezka v úseku několika metrů zcela zledovatělá a je třeba ji obcházet. Výstupová cesta je značená relativně dobře a pokud nejsou kameny se značkami zrovna zasněžené nebo pokryté námrazou vidíte dobře od jednoho k druhému.

První dva kilometry se trochu kroutí v prudkém stoupání. Kameny střídají led a sníh, kterého je zde místy nad kotníky a jednou je třeba přejít přes zamrzlý potok. Poté je však západní směr celkem přímý, ubývá kamenů a stezka vede chvíli přímo menším žlabem, kde je naváto hodně sněhu. Cesta samozřejmě není nijak prošlápnutá, takže prašanem se člověk propadá až po kolena. Naštěstí tento úsek není nijak dlouhý a pokud to jde, tak se sněhu vyhýbáme a pokračujeme po kamenech, které lemují trasu a jejichž špičky ještě sníh nestihl zavát.

Po výstupu prvních 800 výškových metrů (cca 3 hodiny od závory) přicházíme na menší náhorní plošinu s mírným stoupáním až do 1 950 m n. m. V těchto místech už lze opět jít lépe po kamenech nebo i po sněhu, který je zde dostatečně zmrzlý, a tudíž se již nepropadá. Další postup (přibližně od 2 050 m n. m.) vede po hřebenu pod vrcholem Svellnose. Na severní straně se nám při nástupu na hřeben otevře výhled na ledovec Styggebreen, přes který se postupuje, pokud zvolíte k výstupu jako výchozí místo chatu Juvasshytte. Hřeben je tvořen velkými kameny, mezi kterými je nasněženo po kotníky, ze severní strany je lemován srázem ke zmíněnému ledovci Styggebreen.

Pokud to jde tak se sněhu vyhýbáme a postupujeme po kamenech. V těchto místech je totiž mezi kameny navátý prašan a nechceme se zase bořit. Po dosáhnutí Svellnose 2 272 m n. m. už kameny až k Galdhopiggenu téměř chybí a jde se pouze po sněhu. Naštěstí je v těchto místech sníh opět dostatečně zmrzlý, takže se člověk neboří a ani neklouže, jelikož je možné se do něj špičkami zapřít. Ze Svellnose cesta mírně klesá před výstupem na další předvrchol Keilhaus topp 2 355 m n. m. Jde se dále po sněhu po hraně hřebene masivu.

V těchto místech začíná opravdu nepříjemně foukat a mírně sněžit. Za Keilhaus topp cesta opět mírně klesá přes sněhem zaváté kamenné pole před závěrečným stoupáním na Galdhoppigen 2 469 m n. m. Poslední část výstupu se jde celkem pohodlně pouze po sněhu a udržovat správný směr k vrcholu pomáhají červená téčka na kamenech. Na vrchol přicházím po 5 a půl hodinách a navigace ukazuje něco málo přes 11 km od nástupního místa. Silně tady fouká, teplota je jistě pod – 10 °C, je mlha a pořád mírně sněží.

Jsem rád, že udělám alespoň pár fotek zasněžené chaty norského turistického svazu, otočného dalekohledu s vyznačenými okolními vrcholy a pak rychle nasazuju zpátky rukavice na omrzlé ruce. Z vrcholu je za dobrého počasí krásný pohled na okolní dvoutisícovky, což si v tuto chvíli můžu pouze domýšlet. Já se můžu pokochat neprostupnou mlhou. Příliš dlouho se zde nezdržuju a zpátky sestupuju stejnou cestou.

Od Svellnose se jde již za lepšího počasí, bez mlhy a poslední hodinu sestupu si dokonce užívám sluníčka, což je za tento den vůbec poprvé. K chatě Spiterstulen dorážím za 2 a půl hodiny, dalších 50 minut pak zabere cesta k autu. Celkově tedy cesta zabrala 9 hodin a dle navigace se našlapalo 22,6 km.
 

Náročnost

Horská túra výstupu na Galdhopiggen 2 469 m n. m. nevyžaduje v letním období žádné zvláštní technické dovednosti. Na konci října již samozřejmě přibývá led, sníh, větší pravděpodobnost sněžení a s tím snížená orientace a také teplota pod bodem mrazu. Samozřejmostí je tedy v prvé řadě dobré funkční oblečení a kotníková obuv určená pro zimní pohyb v horách. V prvním úseku stoupání se člověk může i při teplotách po nulou hodně zapotit. Naopak na hřebeni a výše směrem k vrcholu však roste síla větru a teplota klesá pod – 10 °C. Vzhledem k tomu, že většina trasy se jde sněhem, který není prošlapaný, tak další nezbytností jsou návleky či stahovací nohavice kalhot, aby se vám sníh nedostal do bot. Dále bych určitě doporučil trekingové hole pro lepší stabilitu při pohybu na sněhu a ledu. Naopak mačky, ani cepín při našich podmínkách nijak nechyběli. Díky všem těmto faktorům bych subjektivně výstup v tomto ročním období ohodnotil jako středně těžký, a to hlavně díky velkému převýšení – od závory nastoupáte přes 1 500 výškových metrů, se ztrátami při klesání mezi předvrcholy ukazovala navigace celkově dokonce 1 700 nastoupaných metrů – a již zmíněnému pohybu po sněhu a ledu, kdy si musíte cestu sněhem prošlapat. Trasa neobsahuje žádné horolezecké úseky.  

Dostupnost vody

Vodu je možné nabrat ještě ve spodní části výstupu nad osadou Spiterstulen z potoků křižující cestu (dokud ještě nejsou zamrzlé). V letním období je vrcholová chata norského turistického svazu otevřená a člověk si zde může koupit drobné občerstvení. Na konci října je již chata samozřejmě uzavřená, a tak je potřeba se po celou dobu spolehnout pouze na vlastní zásoby.  

Zajímavosti

Nejvyšší hora Norska Galdhopiggen se nachází v národním parku Jotunheimen (v češtině Země obrů). Masiv hory je celkem osamocený od ostatních pohoří, je oddělen údolími Visdalen, Leirdalen a Labgvatnet. Galdhopiggen pokrývá na jižní straně ledovec Svellnosbreen a na severní straně ledovec Styggebreen, přes který vede druhá nejpoužívanější trasa na vrchol Galdhopiggenu. Při této horské túře ze severu je však nutné mít kompletní ledovcové vybavení, protože se jde po ledovci téměř polovinu treku na vrchol. Tip na výstup v létě Výstup na Galdhøpiggen v létě lze provést až z osady Spiterstulen. Pokud se rozhodnete pro tuto popisovanou variantu podzimního výstupu (v našem případě konec října) budete začínat již přibližně 4,5 km před Spiterstulenem na příjezdové komunikaci vedoucí k této osadě.   Tip na letenky do Alesundu Pro cestu z ČR do Norska jsme využili služeb nízkonákladové společnosti Wizzair na lince Katowice – Alesund. Přímo na letišti, které se ve skutečnosti nachází asi 10 km severně od Alesundu, jsme si vyzvedli zarezervované auto a pokračovali směrem na Alesund. Pokud si pak následující cestu do Lomu chcete zpříjemnit plavbou přes známý Geirangerfjord, doporučuji jet nejdříve po silnicích E 136, poté E 39 a nakonec č. 60 směrem na Magerholm. Tady se nalodíte na trajekt a přejedete do Sykkylvenu. Odtud pokračujete dál po silnici č. 60 směrem na jih až do vesnice Hellesylt (po cestě do Hellesyltu můžete dát zastávku v malebném městečku Stranda). V Hellesyltu opět využijte služeb trajektu, který vás převeze přes překrásný Geirangerfjord do Geirangeru (trajekt je v provozu jen do konce října). Z Geirangeru jedete dále po silnici č. 63, která se posléze napojí na silnici č. 15. Ta vás dovede až do městečka Lom, které jsme využili jako místo na přenocování před výstupem. Cesta byla na konci října bez problémů průjezdná.