Trek začíná na parkovišti v městečku Imlil, kam není obtížné se dopravit z Marrákeše autobusem či taxíkem, turisté sem míří běžně. Je možné zde zadarmo nechat auto z půjčovny, parkoviště sice není hlídané, ale postává zde pravidelně policie.

Popis treku

1. den

Začali jsme večer skoro se stmíváním, které bylo poměrně rychlé, proto jsme první den ušli jenom pár kilometrů. (V ideálním světě bychom vyráželi ráno a šli to celé jen s jedním přespáním.) Měli jsme možnost vyrazit rovnou z Imlilu po horské pěšině, ale rozhodli jsme se, že půjdeme přes vesnice.

Po silničce, kterou jsme do hor přijeli, jsme seběhli až k odbočce do Matate, na kterou nás upozornila reklama lákající na ubytování. Poté jsme serpentinami vylezli skoro až k vesnici a spacáky a karimatky rozložili jen tak nad cestou, na jedné z nevelkých terásek. Místo na stan by se tady hledalo blbě, nějaké smysluplné jsme našli až další den ještě půl hodiny cesty nad vesnicí.

2. den

Po hliněné silničce jsme dorazili až na konec vesnice Matate. Zde z místní ubytovny vyrážejí turisti s oslíky směrem na sedlo Tizi n'Oudite. Cesta není nijak značená, ale není to třeba, je zcela intuitivní, člověk jen sleduje vyšlapanou stezku. Zároveň není ani nijak náročná, jedná se o pozvolné stoupání. Potkáte místní pastevecká obydlí a ohrady na kozy, budete procházet pod stromy, takže vcelku příjemně ve stínu.

Ze sedla jsou pěkné výhledy na obě strany, kdyby na to přišlo, tak také ideální místo na stanování. Cesta dolů do vesnice Aït Aïssa se nese v podobném duchu. Jakmile narazíte na silničku, držte se jí až do Tizi Oussem. Ne že by na začátku vesnice byla nějaká značka, ale je to zkrátka a dobře ta hromada baráků o dva kilometry dále. Tady není těžké se ztratit, mapy.cz neodpovídají, satelit moc nepomůže.

Nicméně když budete držet směr a nebudete se bát projít někomu občas přes dvůr nebo po střeše, tak se promotáte až ke kanálu na vodu v ořechovém háji. Toho se držte a máte víceméně vyhráno. Ve vesnici je také možnost natrefit na několik mini-obchůdků, kde mají pitnou vodu, která jim zároveň teče i z kohoutku ve zdi. Vaše volba. Následuje docela náročné stoupání až k refugiu Tamsoult.

Cesta není nijak značená, ale mapy docela sedí a zároveň jdete logickým směrem, takže se to dá odhadnout docela dobře. Refugio Tamsoult je barák na konci údolí, který nabízí ubytování (a elektřinu, jídlo, vodu...), nicméně dají se tu najít i místa na stanování. My jsme využili jedné terásky, nicméně nabízí se i okolí zaniklého refugia, které je o pár set metrů nad tím funkčním - teda pokud se nebojíte stavět stan vedle ruiny.

3. den

Od Tamsoultu je rozhodně záhodno vydat se k vodopádu. Je to cca 3 km zacházka, ale stojí to za to a batohy si můžete nechat tam, kde spíte. Pod vodopádem provozují podnikaví maročané čajovnu, takže si můžete čtyřicetimetrový vodopád vychutnat se sklenkou mátového čaje.

A to je záhodno, protože vás čeká nejnáročnější stoupání dne, a to do sedla Tizi n'tzikert, skoro tři kilometry nad mořem. Místy jdete suťovým polem, místy se cesta dost ztrácí, nicméně pokud už jste někdy šli v horách, tak by vás to nemělo vyvést z míry a do sedla se doškrábete. Jsou z něj moc pěkné výhledy, nicméně velmi bych doporučil vrchol Adrar Hadj.

Je to dalších 200 výškových metrů nahoru a nevede tam žádná cesta, ale batoh si můžete nechat v sedle a když půjdete po hřebeni, nemůžete se ztratit. Otevřou se vám výhledy nejen na samotný nejvyšší vrchol Atlasu, ale zároveň na druhou stranu do rovinaté "pouště" směrem k Marrakéši. Sestup dolů je poté dlouhý, přece jenom je to skoro 1,5 výškového kilometru. Nicméně cesta je to vcelku udržovaná a až neuvěřitelně vyskládaná z velkých kamenů, skoro to připomíná německý turismus.

Před rokem zde proběhlo zemětřesení, které na cestu a okolní stromy shodilo množství balvanů, které ji pořádně pocuchaly - vypadá to trochu děsivě, ale kameny tu běžně nepadají a cesta je stále průchozí. Jakmile skodrcáte dolů do Amroudu, nabídnou vám mapy.cz skvělou zkratku kolem vodopádů, stačí jenom jít podél říčky.

Tady bacha - snad kvůli zemětřesení, snad kvůli něčemu jinému, ale stezka prakticky zanikla, takže pokud vám není blízké lezení suťovištěm, přes padlé stromy a podobně, tuhle zkratku s klidem vynechejte. Místo toho se vydejte kousek po silnici a k vodopádům a přilehlé čajovně se kdyžtak vraťte proti proudu, ušetříte si tím spoustu starostí. No a pak už vás čeká jenom průchod Imlilem, tímhle Špindlerovým Mlýnem Atlasu. Můžete zde vrátit/prodat vybavení, co už nepotřebujete, koupit si jako suvenýr něco z ořechů, kterých jste cestou potkali celé lesy, a pak pokračovat dále.

Náročnost

Jedná se o příjemný horský trek, který sice dá zabrat svým převýšením a v závislosti na ročním období také horkem, nicméně nepotkáte na něm žádné vyloženě exponované či nebezpečné úseky - jedná se převážně o kamenité a hliněné stezky pro osly a muly.

Místy se jde po silničce, místy naopak po suťovém poli. Nejvyšší bod se nachází zhruba ve třech kilometrech nad mořem. Se psem bych se nebál vyrazit z hlediska náročnosti cesty, ale měl bych obavu z místních psů.

Dostupnost vody

Voda se dá nakoupit ve vesnicích na začátku i v průběhu treku a je na ní největší spoleh. Můžete narazit na kohoutek ve veřejném prostoru (což ale není jistota), případně se ve vyšších polohách spolehnout na vodu z potoka, ale všude se pasou kozy, tak bych byl opatrný. Nesli jsme na zádech 4 litry na osobu.

Možnosti přespání

Na cestě je vícero možností ubytování. Nejsnazší je domluvit se na refugiu Tamsoult, kde se dá místo zarezervovat online za nějakých 10 euro s vlastním spacákem. Ve vesnicích po cestě jsou ubytování také, většinou tam vodí své klienty místní průvodci, ale patrně je možné se s nimi domluvit i individuálně (což jsme nezkoušeli). Výhodou je, že zde často i vaří a mají pitnou vodu.

Z hlediska stanování není situace úplně jednoduchá, vhodná místa nejsou zdaleka na každém kroku, jako je člověk zvyklý u nás. Je to hlavně proto, že místní každé rovné místo využívají pro zemědělství (a většinu z těch rovinek si předtím museli sami postavit). Nicméně v obou sedlech stanovat lze a kolem refugia se také nějaká místa najdou.

Vrcholy

Vrchol Adrar Hadj 3 140 m n. m. rozhodně stojí za výšlap. Je z něj vidět hřebenovka kolem vrcholu Jebel Toubkalu 4 167 m n. m. Nicméně tu uvidíte i cestou dolů, takže to není nutnost, pokud chcete nejvyšší horu Maroka vidět. Také jsou pěkné výhledy na horu Adrar 3 255 m n. m. s jediným marickým lyžařským střediskem.

Nebezpečí

Cestou je možné potkat štěkající pastevecké psy, ale nejedná se o nic vyloženě nepříjemného (např. ve srovnání s těmi, které člověk potká v Rumunsku). Místní jsou přátelští, ať už ze zištných důvodů, protože se vám snaží něco prodat, nebo prostě jen tak. Cesta je celá bezpečná, žádné exponované úseky nečekejte.

Jídlo

My jsme si cestou sami vařili. V Imlilu se dají nakoupit základní suroviny, nicméně lépe je nakoupit v nějakém supermarketu (např. v Marrákeši). Dá se tu koupit plynová bomba, což je paráda.

V Imlilu je spousta turistických restaurací, takže pokud vám nevadí zaplatit zbytečně moc peněz za jídlo, jen do toho. Jídlo se dá během sezóny koupit i v dalších vesnicích po cestě, ale nevím, nakolik se na to dá spolehnout.

Většina turistů totiž chodí s místními průvodci, kteří toto pro ně zařizují. Nicméně v refugiu Tamsoult se dá jídlo koupit, nabízejí to i na svých stránkách.

Zajímavosti

Trasa se schválně vyhýbá Národnímu Parku Toubkal (kromě odbočky k vodopádu). Nebylo nám úplně zřejmé, na jaké trasy se vztahuje povinnost mít průvodce (minimálně přímo na Toubkal tato povinnost platí), tak jsme se mu vyhnuli.

Trasa se dá určitě upravit - stačí se podívat na mapy.cz a zjistíte, že čárkovaných cest je tady vícero. Většinou se taktéž jedná o cesty, po kterých místní provádějí s oslíky turisty. Nabízí se například místo posledního sedla Tizi n'tzikert zvolit severnější sedlo Tizi n'Mzik, čímž ušetříte půl výškového kilometru (nicméně přijdete o část výhledů).

Každopádně doporučujeme tento směr. Trasa by jistě fungovala i obráceně, ale vzhledem ke gradaci nám dává smysl jít ji proti směru hodinových ručiček.